Plošná padesátka, cyklopiktokoridory a jiné absurdity

Aneb pohádka o tom, jak vize, která ignoruje realitu, může více uškodit, než prospět.                                                                                                                             „…a jednoho krásného dne se probudíme do klidného, tichého města,“ řekli si pražští radní. A všechny své činy napříště směřovali jen k tomuto jedinému cíli.

Malý kvíz: Komu venuje pozornost ridic cervene oznaceného auta? Své tipy posílejte na MHMP, Odbor dopravy, Jungmannova 35/29, Praha 1.

Nejdřív zabránili autům parkovat v jiných čtvrtích. Poté zakázali chudým řidičům vjezd do centra. Na silnice namalovali značky (jo a taky srovnali vrchy a zaplnili údolí) a z automobilistů se jako mávnutím kouzelného proutku stali cyklisti. I těm několika zbylým řidičům pak přikázali jezdit krokem, aby ani zvuk motoru nerušil poklid, který v městě panoval.
Po kočičích hlavách se proháněly děti, nosiči s těžkými náklady na ramenou se proplétali mezi korzujícími páry, důstojní pánové na bicyklech vyjížděli za prací a babička s košíčkem dobrot, které nesla vnoučatům na druhý konec města, spočinula ve stínu lípy, aby si po třech dnech cesty odpočinula a nabrala síly na další pouť. Přál bych vám tu nádheru vidět!
Jenže v nějakém – samozřejmě úplně jiném, ne v tom našem – světě se to takhle hezky nepovedlo. Poslechněte si ten příběh.
Tak v tomhle úplně jiném městě lidé nevyměnili auta za bicykly. Srovnat vrchy a zasypat údolí se radním nepovedlo, takže cyklistika sice dál zůstala oblíbenou zábavou ve volném čase (a, pokud možno, ve volné přírodě), ale nestala se běžným způsobem dopravy v hlavním městě.  
Lidé dál jezdili na nákupy a na večeře autem, jen přestali jezdit tam, kde zaparkovat nemohli. Obchodníkům a restauratérům, kteří si dříve zakládali na tom, že mají svou provozovnu na dobré adrese, nastaly těžké časy.
I k cestám do práce obyvatelé města dál raději používali automobily, protože trasy pro cyklisty mnohde kopírovaly hlavní silniční tahy, se vším nebezpečím a nepohodlím, které k tomu patří. S blátem, prachem, výfukovými zplodinami, ohrožením – to abych jmenoval ty nejpodstatnější.
Ani ve čtvrtích, kde se na silnicích objevily ty krásné cyklopiktogramy, nezačali rodiče vozit svá dítka do škol, do sokola a na flétnu na kole. Zdálo se jim totiž, že když „silniční cyklostezku“ každých několik desítek metrů přerušuje tu křižovatka, tu kruhový objezd, tu křižující tramvajová trať, není to vůbec bezpečné. Nelíbilo se jim ani, že by měli jezdit po úzké, neoddělené části silnice bez možnosti uhnout neopatrnému řidiči, protože tyto stezky na kraji jízdního pruhu vedou většinou podél zaparkovaných aut.
A ulicemi, na kterých nyní postávaly, nebo se jen pomalu sunuly, kolony aut, se valila oblaka prachu a výfukových zplodin. Na hlavních tazích, které dříve buď odváděly dopravu z města ven, nebo fungovaly jako rychlá průjezdní trasa, se totiž auta plazila padesátkou.
Ještěže se tohle všechno stalo někde jinde. Nebo ne…?